V neděli ráno, když jsem se chystala do sboru, mi před očima proběhl krátký příběh, jakoby kousek dokumentárního snímku se silným poselstvím. Viděla jsem člověka, byl to křesťan a seděl ve zvláštním vozíku, který měl dvě kola. Vypadal trochu jako vozík, který se používá při závodech s koňmi. Ten člověk seděl na sedátku, které bylo dřevěné a hladké, jakoby z nalakované překližky a mělo pás na připoutání. Vozík netáhl kůň a nedal se řídit, měl totiž zvláštní pohon a řízení – byla to Boží vůle.

Křesťan v příběhu se nepřipoutal, říkal si, že se zvládne jen tak držet, a pokud bude potřebovat na chvíli vystoupit, bude to mít rychlejší. Vozík jel přes různé nerovnosti, díry, občas nadskočil a to způsobilo, že člověk ze sedátka vypadl na zem. Musel pak vstát, vozík doběhnout a naskočit, protože ten se nezastavil, jel dál, jen někdy trochu zpomalil. Náš člověk už byl dost unavený a potlučený, než si konečně řekl, že si zapne pás. Jakmile si ho zaklapnul, vozík zrychlil a dokonce chvílemi i vzlétl.

Pochopila jsem, že ten pás znamená úplné odevzdání se Bohu, to, že se k Němu připoutám a nechám Ho, aby On vedl můj život. Je to velmi blízký vztah s Ním. Znamená to, že nechci sám naplňovat Boží vůli, mít na tom nějaké zásluhy, být spokojený se svým výkonem, protože to je pro člověka nebezpečné (pýcha). Nebo se namáhat a vysilovat tam, kde je potřeba Boží zásah a moudrost. Bůh má být oslaven tím, že plníme Jeho vůli. Pokud se sami snažíme o naplňování Boží vůle, Bůh dopustí občas nějaký ten pád na kolena, abychom si uvědomili, že potřebujeme Jeho sílu a vedení. Když poslechneme, „nasedneme“ do plnění Boží vůle a s důvěrou necháme Boha skrze nás jednat, uvidíme zázraky a nebudeme duchovně potlučení a vyčerpaní.

Uvědomila jsem si, že i když vím, že určité věci, které mám udělat, jsou Boží vůle, občas se nechám strhnout nadšením a vkládám do toho svou sílu a námahu, někdy jsem netrpělivá. Občas se to pro mě pak stane těžkým břemenem. Na druhou stranu jsem několikrát v údivu sledovala, jak Bůh jednal ve zdánlivě neřešitelných nebo těžkých situacích, když jsem s důvěrou předala tyto věci Jemu.

Díky Bohu za Jeho trpělivost s námi a za to, že má pro každého plán cesty. Díky Mu za to, že On je ten, kdo řídí můj život, protože je moudrý a má mě moc rád. Chci mít vždy zapnutý ten pás, abych nikdy nevypadla z toho vozíku, který řídí můj milující Otec.

Ať vám všem Bůh moc požehná.

Věra Pokorná

Category: Nezařazené
You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.